“být tátou”

Od malička jsem se těšil na to, až budu mít “jednou” ženu a děti. Jako kluk jsem si schovával své oblíbené hračky, ze kterých jsem vyrostl, pro své budoucí potomky.

A protože trpím přehnanou zodpovědností a všechno chci mít dokonalé, tak i svoji vyvolenou jsem našel na dnešní poměry dost pozdě. A proto i tátou jsem se stal “až” když mi bylo 38. Cítím, že si otcovství ale mnohem více vychutnávám, než kdyby mi bylo o 15 let méně. To jsem byl strašně “rozjančený” a musel jsem dělat spousty věcí. Ne že bych je teď nedělal, ale život mě naučil mít určitý nadhled. Na druhou stranu je to “záhul” a v těch dvaceti letech má člověk rozhodně více energie a té zodpovědnosti o kapku méně.

Ale protože chci být ten nejlepší, milující táta, tak do toho dávám vše a to je fuška! Chci všechno dělat nejlépe, je to přece dítě, moje dcera! Nic neví, nic neumí a je na mě abych jí všechno naučil a připravil na život.

Jenže ten drobeček se většinou nechová jak chci a má svoji hlavu. Něco do ní dostat však vyžaduje najít formu komunikace, na kterou přistoupí. Mám sice výhodu velikosti a síly, ale pořád mám spíš snahu jít na to cestou vysvětlování, učení a ukazování směru, který je přeci nejlepší. Co si budu nalhávat, někdy jsem za tu sílu rád.

Co mě ale nikdy nenapadlo a co mi dává zabrat úplně nejvíc je nejistota! Dítě vás pohltí! Snažím se ji zaopatřit, přemýšlím o tom, co bude jednou dělat, co jí bude bavit a živit. Snažím se být jí vzorem a dělat všechno proto, aby byla šťastná. Nikdo mi ale neřekne, jak na to a návod neexistuje. Už teď cítím nejistotu z toho až půjde do školky. Zapadne mezi ostatní děti? A co teprve škola? Nebude tam třeba i šikana? Velká nejistota je ve zdraví. Bude všechno v pořádku? Nebude nic, co by nás dostalo do péče lékařů? Pak přijde první láska a asi i zklamání. Facebook, selfie doba a s tím spojené nejistoty. Jak jí na to můžu připravit? Jak ji mám ochránit?

Tahle nejistota je pekelně děsivá. Jde o život. Ale ne o ten můj, s tím si poradím. Jde o její život, který mě pohltil a za který cítím zodpovědnost. V koutku duše se přiznávám sám sobě, že se bojím.

Jak z toho ven? Jak můžu změnit to, co je mi přírodou dané, že chci mít všechno pod kontrolou? Chci mít na všechno řešení!

Láska! To je ta cesta, návod, řešení i jistota. Můžu se zbláznit strachy z toho všeho, ale stejně jdu dopředu, protože ta láska k ní udělá cokoli. Když dítě milujete, uděláte pro něj naprosto vše. Naštěstí na to nejsem sám. Mám ženu která ji miluje stejně jako já.  Máme babičky a dědy, máme rodinu!

Nakonec stejně vyroste a bude dospělá. Je dost možné, že se sama bude prát s nejistotou… , ale já vím, že už jí můžu poradit.